Je jen málo filmů u kterých se Vám podaří nenajít nějakou tu nedokonalost. A to se bavíme i o vysoce nákladných blockbusterech, které na nás každý rok chrlí Hollywood. Díla Josepha Kosinského jsou však o něčem jiném. Snoubí se v nich technologická i designová dokonalost, ze které se tají dech.
Jeho filmy jsou vizuálně tak propracované, že Vás nutí otevřít nejen oči, abyste zaznamenali každičký detail odehrávající se na plátně, ale i ústa z udivení nad vrcholnou uhlazeností a sterilitou. Vše doplněno fascinující hudbou, díky které například TRON: Legacy působí jako jeden dlouhý, nákladný videoklip Daft Punku.
Architekt, inženýr mechaniky, produktový a technický designér. To je Joseph Kosinski. Vystudoval mechaniku na Stanfordu a poté získal další diplom, tentokrát z architektury na Kolumbijské univerzitě. Jeho díla jsou produktem vysoké vzdělanosti, stejně jako velkého talentu. Jeho práci jsme mohli vidět ještě předtím, než natočil svůj první celovečerní film TRON: Legacy. A totiž v množství vysokorozpočtových reklamních klipů. Mezi ty nejúspěšnější se řadí upoutávky ke hrám Halo 3 nebo Gears of War.
Poté se ale dal na natáčení filmů. Jeho filmový debut TRON: Legacy, tedy pokračování slavného dobrodružství z 80. let zasazeného do digitálního světa, zaznamenal obrovský úspěch. Ve chvíli, kdy si ho pustíte v plném HD rozlišení (nebo lépe 4K) s kvalitním ozvučením, pochopíte proč. Obklopující audiovizuální orgie se skládají z detailních textur čehokoliv na co se podíváte. Celé prostředí se v zásadě noří do tmy, o to více vyniká světelné lemování všeho co se v něm nachází. Od kostýmů k motorkám se světelnou stopou, až po létající koráby. Vše, co ve tmě září se pak odráží v dokonalém lesku všudypřítomných „skleněných“ ploch. Hudba od Daft Punk pak už jen potvrzuje fakt, že v tomhle filmu je vše jak má být.
Nejinak je tomu u jeho posledního filmu (a zatím bohužel teprve druhého) „Oblivion“, tedy v českém překladu „Nevědomí“. Prostředí už sice není tak sterilní, to by zde již neodpovídalo povaze filmu, stále však zůstává velmi minimalistické. Ať už se Tom Cruise ve své roli Jacka nachází na stanici, na povrchu zničené Země nebo pod povrchem tváří v tvář Morganu Friemanovi, vše si zachovává jistou „složitou jednoduchost“.
Kosinski například pomyslel i na barevnou paletu rozdílných prostředí. Na stanici a u kostýmů jejich obyvatel se setkáte s převažujícími odstíny šedi a modrými prvky, jež mají symbolizovat high tech přístroje a techniku. Jakmile se Jack dostane na zničený povrch planety, vše je zahaleno do odstínů pískově béžové a opět šedivé. Pod povrchem se zase setkáme hlavně s černou, a to i u kostýmů těch, kteří se tam skrývají. Nic není ponecháno náhodě, žádná barva nepřebývá a nenarušuje díky tomu minimalistický dojem s filmu. Barevnost je přitom laděna do chladných odstínů, aby ještě více umocnila dojem z destrukce a smrti planety.
Pokud si tento film pustíte doma (samozřejme v plném rozlišení na kvalitním displeji), několikrát se přistihnete, že ho jednoduše musíte pozastavit, abyste pečlivě pohlédli na ten katastrofami poničený svět. Stejně jako u Trona je zde detailů opravdu mnoho a třeba pozastavený obraz rozpadlého letiště JFK v New Yorku by se dal už jen vytisknout a pověsit na zeď jako obraz. On je celý ten postapokalyptický svět Nevědomí vlastně neuvěřitelně krásný a působí přirozeněji než kdekoliv jinde.
